Red Bull 400

Když ke mně přišli kamarádi s nápadem běžet štafetu na závodě RedBull 400 v Harrachově, s nadšením jsem souhlasil. Myslel jsem si, že výběh na skokanský můstek bude fajn zábava. O prázdninách zas tak moc závodů nemám, takže jsem to bral i jako příjemné zpestření sezony. Díky tomu, že mám možnost trénovat s Honzou Pernicou, který se závodu také zúčastnil, jsme jako přípravu na tento závod s naší skupinou trénovali kopečky na Petříně. Tam se ukazovalo, že Honza a jeho žena Danča budou mířit ve svých kategoriích hodně vysoko. Mě začínalo docházet, že krátké vzdálenosti nemusí znamenat lehký trénink. Naopak. Bolest plic, průdušek a především nohou, které před vrcholem Petřína na povel „běžte“, jen laxně šlapali ve stylu ruce opřené o kolena a nějak se tam vyškrábat naznačovali, že to sranda nebude. Nutno podotknout, že jsme běhali od spodní zastávky lanovky prakticky přímočaře, křoví, ne křoví, až na vrchol. Po těchto trénincích mi 100 m úsek na Harrachovském
můstku přišel jako snadný cíl a plný optimismu jsem byl přesvědčený, že ho vysprintuji jako nic. Dva dny před závodem už neběhám, v pátek proběhne obligátní saunička a v sobotu vyrážíme.

Při příjezdu do Harrachova jsem mile překvapen, vše je dobře značené, na parkoviště se dostáváme bez problémů. Z parkoviště k můstku je to jen kousek, jde se neobvykle po hřebenu střechy restaurace. Předtím, než se otevřela registrace do závodu jsme si šli projít můstek, jehož vrchol byl ještě zahalený v mlze. Netrpím závratěmi, ale že bych zrovna vyhledával výšky se taky říct nedá. Ze začátku se při šplhání na můstek cítím lehce nesvůj, ale nádherný výhled špatný pocit překonává a už si to jenom užívám. Na úplném vrcholu můstku si chvíli posedím a s úžasem koukám do údolí. Je to fakt paráda. Jdu si ještě projít můj 3. úsek, který je mezi značkami 200 m a 300 m. Pak dolů k registraci, vyzvednout startovní balíček. Ten k mému překvapení obsahuje: triko, kompresní návleky, voucher na 2x redbull, 2x vodu, oběd a svačinu. Vzhledem k výši startovného jsem lepší balíček v poměru cena/výkon nikdy nedostal. Asi omylem jsme vyfasovali dámská trika, tak se jdeme zeptat, jestli půjdou vyměnit. Velmi ochotný personál nám se samozřejmostí trika vyměňuje. Při prohrabávání balíčku jsem zjistil, že jsem dostal kompresky velikosti S/M. Což je vzhledem k velikosti mého trika M logické. K mým 190 cm výšky už ale moc nejdou. Jdu se optat na výměnu kompresek s tím, že mě už asi pošlou někam. K mému překvapení slečna u registrace ochotně a s úsměvem přinese „eLka“. První dojmy jsou super. Jdeme se mrknout na kolegy, kteří běží celý můstek. Hlavně na Honzu a Danču Pernicovi, Lucku Síbrovou a Luboše Horáčka. Co mě trochu mrzí je, že před závodem byla zrušena kvalifikace. Tím pádem se běželo jen jednou. V každé kategorii bylo několik rozběhů a pořadí se určovalo podle dosažených časů. Jako diváka by mě určitě víc bavil nějaký druh superfinále, kde by startovalo několik nejlepších běžců z rozběhů. Tím pádem by si to mohli běžci a běžkyně rozdat bok po boku, loket na loket o vítězství. Tento systém byl na můj vkus obzvlášť u RedBullu moc sterilní. Na druhou stranu chápu, že mokrý můstek dělal pořadateli vrásky na čele a obava z možnosti devastace travnatého podkladu byla na místě.

Při fandění řveme jako o život. Honza končí na 6. místě, Danča 8., Lucka 61. a Luboš 252. Všem patří můj obdiv, vyškrábat se až na horu musela být děsná fuška, což jsem měl za chvíli částečně pocítit. 

Na start přicházím klasicky s lehkým zpožděním (vážně to nedělám schválně, omlouvám se a opravdu se polepším). Domlouvám se s Jirkou na předání štafetového kolíku. Vyšlápnu si to ke značce 200 m a čekám na start našeho závodu. Díky tomu, že jsem podcenil terén, mám na sobě obyčejné běžecké tenisky a po pár pokusných startech je mi jasné, že to nebyla dobrá volba. Přijde mi, že uprostřed můstku je podklad nejvíc suchý, svítí tam slunce. U mantinelu je stín a mokrá tráva. Mávám na Jirku, aby se posunul na prostředek, ten mě ale nevidí a u mantinelu se soustředí na svůj úsek.

Blíží se start. Jakmile je odstartováno, spustí se lavina sprinterů, kteří spodní úsek překonávají v neskutečném tempu. První předávka se povedla a Jirka už se škrábe nahoru. Snažím se si najít místo na předávku tak, abych nepřekážel rychlejším, ale abych měl zároveň dobrou výchozí pozici. Jirka mi skokem na břicho předává kolík a já vyrážím. Po třech krocích mi podklouzává noha a padám na všechny čtyři. Tímto způsobem překonávám 2 soupeře, kteří jsou na zadních. U bubnu (přechod mezi odrazovou a dopadovou plochou můstku) se taky zvedám a na prknech předbíhám ještě jednoho soupeře. V tu chvíli mi odcházejí nohy. Neskutečně bolí a já pokračuji stylem ruce na kolenou. Raketově mě předbíhá jeden ze soupeřů. Já se z posledních sil natahuji a předávám štafetu Láďovi. Rychle se klidím ke straně. Rozdýchávám se. Všechno mě bolí a pálí. Nevím, jestli jsou horší plíce, nebo nohy. Jdu pomalu až nahoru k lanovce. Tam se při čekání fronty trochu srovnám a tak myšlenku na jízdu lanovkou opouštím a jdu si vychutnat cestu dolů z můstku. V hlavě mám pocit, že to mohlo být o něco lepší a už spřádám plány na příští rok, kdy to chci zkusit vyběhnout celé. Příjemný závod zakončujeme v Harrachovské hospůdce s Dančou, Jitkou, Nikčou, Honzou a Majkeem. Ač to běžně nedělám, tak tentokrát bych si dal i pivo. Jako řidič ho ale nahrazuji výbornou Irskou kávou. Po příjezdu domů padám a spím jako poleno.

Mezi štafetami jsme skončili 18. z 30 s časem 3:35 a se ztrátou 65 s na vítěze z Liberce.

Celkově musím říct, že závod byl moc dobře zorganizován, pro běžce bylo připravené velké zázemí ve stanech s občerstvením, počasí nakonec taky vyšlo, takže se nezbývá než těšit na další ročník.