Když ke mně přišli kamarádi s nápadem běžet štafetu na
závodě RedBull 400 v Harrachově, s nadšením jsem souhlasil. Myslel
jsem si, že výběh na skokanský můstek bude fajn zábava. O prázdninách zas tak
moc závodů nemám, takže jsem to bral i jako příjemné zpestření sezony. Díky
tomu, že mám možnost trénovat s Honzou Pernicou, který se závodu také
zúčastnil, jsme jako přípravu na tento závod s naší skupinou trénovali
kopečky na Petříně. Tam se ukazovalo, že Honza a jeho žena Danča budou mířit
ve svých kategoriích hodně vysoko. Mě začínalo docházet, že krátké
vzdálenosti nemusí znamenat lehký trénink. Naopak. Bolest plic, průdušek a
především nohou, které před vrcholem Petřína na povel „běžte“, jen laxně šlapali
ve stylu ruce opřené o kolena a nějak se tam vyškrábat naznačovali, že to sranda
nebude. Nutno podotknout, že jsme běhali od spodní zastávky lanovky prakticky
přímočaře, křoví, ne křoví, až na vrchol. Po těchto trénincích mi 100 m úsek na
Harrachovském
můstku přišel jako snadný cíl a plný optimismu jsem byl přesvědčený, že ho vysprintuji jako nic. Dva dny před závodem už neběhám, v pátek proběhne obligátní saunička a v sobotu vyrážíme.
můstku přišel jako snadný cíl a plný optimismu jsem byl přesvědčený, že ho vysprintuji jako nic. Dva dny před závodem už neběhám, v pátek proběhne obligátní saunička a v sobotu vyrážíme.
Při příjezdu do Harrachova jsem mile překvapen, vše je dobře
značené, na parkoviště se dostáváme bez problémů. Z parkoviště
k můstku je to jen kousek, jde se neobvykle po hřebenu střechy restaurace.
Předtím, než se otevřela registrace do závodu jsme si šli projít můstek, jehož
vrchol byl ještě zahalený v mlze. Netrpím závratěmi, ale že bych zrovna
vyhledával výšky se taky říct nedá. Ze začátku se při šplhání na můstek cítím
lehce nesvůj, ale nádherný výhled špatný pocit překonává a už si to jenom
užívám. Na úplném vrcholu můstku si chvíli posedím a s úžasem koukám do
údolí. Je to fakt paráda. Jdu si ještě projít můj 3. úsek, který je mezi
značkami 200 m a 300 m. Pak dolů k registraci, vyzvednout startovní
balíček. Ten k mému překvapení obsahuje: triko, kompresní návleky, voucher
na 2x redbull, 2x vodu, oběd a svačinu. Vzhledem k výši startovného jsem
lepší balíček v poměru cena/výkon nikdy nedostal. Asi omylem jsme
vyfasovali dámská trika, tak se jdeme zeptat, jestli půjdou vyměnit. Velmi
ochotný personál nám se samozřejmostí trika vyměňuje. Při prohrabávání balíčku
jsem zjistil, že jsem dostal kompresky velikosti S/M. Což je vzhledem k velikosti
mého trika M logické. K mým 190 cm výšky už ale moc nejdou. Jdu se optat
na výměnu kompresek s tím, že mě už asi pošlou někam. K mému
překvapení slečna u registrace ochotně a s úsměvem přinese „eLka“. První
dojmy jsou super. Jdeme se mrknout na kolegy, kteří běží celý můstek. Hlavně na
Honzu a Danču Pernicovi, Lucku Síbrovou a Luboše Horáčka. Co mě trochu mrzí je,
že před závodem byla zrušena kvalifikace. Tím pádem se běželo jen jednou.
V každé kategorii bylo několik rozběhů a pořadí se určovalo podle
dosažených časů. Jako diváka by mě určitě víc bavil nějaký druh superfinále,
kde by startovalo několik nejlepších běžců z rozběhů. Tím pádem by si to mohli
běžci a běžkyně rozdat bok po boku, loket na loket o vítězství. Tento systém
byl na můj vkus obzvlášť u RedBullu moc sterilní. Na druhou stranu chápu, že
mokrý můstek dělal pořadateli vrásky na čele a obava z možnosti devastace
travnatého podkladu byla na místě.
Při fandění řveme jako o život. Honza končí na 6. místě,
Danča 8., Lucka 61. a Luboš 252. Všem patří můj obdiv, vyškrábat se až na horu
musela být děsná fuška, což jsem měl za chvíli částečně pocítit.
Na start
přicházím klasicky s lehkým zpožděním (vážně to nedělám schválně, omlouvám
se a opravdu se polepším). Domlouvám se s Jirkou na předání štafetového
kolíku. Vyšlápnu si to ke značce 200 m a čekám na start našeho závodu.
Díky tomu, že jsem podcenil terén, mám na sobě obyčejné běžecké tenisky a po pár
pokusných startech je mi jasné, že to nebyla dobrá volba. Přijde mi, že
uprostřed můstku je podklad nejvíc suchý, svítí tam slunce. U mantinelu je stín
a mokrá tráva. Mávám na Jirku, aby se posunul na prostředek, ten mě ale nevidí
a u mantinelu se soustředí na svůj úsek.
Blíží se start. Jakmile je odstartováno, spustí se lavina
sprinterů, kteří spodní úsek překonávají v neskutečném tempu. První
předávka se povedla a Jirka už se škrábe nahoru. Snažím se si najít místo na
předávku tak, abych nepřekážel rychlejším, ale abych měl zároveň dobrou výchozí
pozici. Jirka mi skokem na břicho předává kolík a já vyrážím. Po třech krocích
mi podklouzává noha a padám na všechny čtyři. Tímto způsobem překonávám 2
soupeře, kteří jsou na zadních. U bubnu (přechod mezi odrazovou a dopadovou
plochou můstku) se taky zvedám a na prknech předbíhám ještě jednoho soupeře.
V tu chvíli mi odcházejí nohy. Neskutečně bolí a já pokračuji stylem ruce
na kolenou. Raketově mě předbíhá jeden ze soupeřů. Já se z posledních sil
natahuji a předávám štafetu Láďovi. Rychle se klidím ke straně. Rozdýchávám se.
Všechno mě bolí a pálí. Nevím, jestli jsou horší plíce, nebo nohy. Jdu pomalu
až nahoru k lanovce. Tam se při čekání fronty trochu srovnám a tak
myšlenku na jízdu lanovkou opouštím a jdu si vychutnat cestu dolů
z můstku. V hlavě mám pocit, že to mohlo být o něco lepší a už
spřádám plány na příští rok, kdy to chci zkusit vyběhnout celé. Příjemný závod
zakončujeme v Harrachovské hospůdce s Dančou, Jitkou, Nikčou, Honzou
a Majkeem. Ač to běžně nedělám, tak tentokrát bych si dal i pivo. Jako řidič ho
ale nahrazuji výbornou Irskou kávou. Po příjezdu domů padám a spím jako poleno.
Mezi štafetami jsme skončili 18. z 30 s časem 3:35
a se ztrátou 65 s na vítěze z Liberce.
Celkově musím říct, že závod byl moc dobře zorganizován, pro
běžce bylo připravené velké zázemí ve stanech s občerstvením, počasí
nakonec taky vyšlo, takže se nezbývá než těšit na další ročník.
Žádné komentáře:
Okomentovat