Berlínského maratonu se chci zúčastnit již dlouho. Vlastně
od letošního května jsem na žádný závod nechtěl víc. Cestiček, jak se na
maraton dostat ale nebylo moc. Registrace probíhají rok dopředu, to jsem
nestihnul. V rámci české série RunCzech jsem se zúčastnil slosování o
možnost zakoupení startu, tam jsem byl vybraný jen jako náhradník a naděje den
ode dne hasly. Proto, když Adidas runners vypsali soutěž o start
v Berlíně, neváhal jsem ani chvíli a udělal všechno pro to, abych uspěl. Podařilo
se! Radost jsem měl obrovskou, ačkoli jsem si v tu chvíli ještě pořádně
neuvědomoval, jak úžasný závod mě čeká.
Příprava na závod probíhala v závodním režimu. Měl jsem
z toho trochu špatný pocit. Na tak velký závod jsem se chtěl
připravit jinak. Září bylo plné různých závodů, takže času a sil na samotný
trénink moc nezbývalo. Kalendář mých zářijových závodů vypadal takto:
3.9. RunTour - Ostrava 5 km
10.9. Birell GP - Praha 10 km
11.9. Půlmaraton - Ostrava
17.9. RunCzech půlmaraton - Ústí nad Labem
25.9 Maraton - Berlin
Jak už jsem ale zvyklý z motokár, závod je vlastně
nejlepší trénink. Což se mělo částečně potvrdit i v Berlíně. Únava byla
sice lehce znát, ale týden na regeneraci není zas tak málo a nohy si celkem
odpočinuly.
Před odjezdem na závod jsem se zastavil nakoupit osvědčené
energetické gely, hroznový cukr, banány, čokoládu a neperlivé vody. Nechtěl
jsem nechat nic náhodě a raději jsem si vyzkoušené potraviny a tekutiny dovezl z Čech.
Hotel jsem vybral na Tripadvisor.cz, chtěl jsem něco
pohodlného a blízko startu, takže jsem raději nešetřil.
Do Berlína jsem vyrážel v sobotu ráno. Cesta autem
ubíhala příjemně rychle, na místě jsem byl v pohodovém tempu za necelé 4
hodiny. Po cestě na hotel jsem se zastavil vyzvednout startovní balíček v expu.
Organizace zde byla precizně německá. Vše bylo intuitivní a jasné. Nerad bych
přeháněl, ale k vyzvednutí startovního čísla zde bylo cca 40 okének. Po
frontách ani památky. U výdeje jsem dostal průhledný batoh se startovním číslem
od Jenny, členky Adidas runners Berlin. Ta mi zopakovala všechny podstatné
informace. V Expu jsem měl sraz s Radkem, udělali jsme pár fotek a já
se šel porozhlédnout po výstavě. Největší a nejhezčí stánek tu měl určitě
Adidas. Potkal jsem se tu se spoustou milých lidí, většinou jsme prohodili pár
vět, s některými jsme si udělali i pár fotek na památku. To už bylo pozdní
odpoledne a já se vydal do Hotelu. Chtěl jsem jít brzy spát, abych nabral co
nejvíc sil. V hotelu mě mile překvapila Pasta party, speciálně připravená pro
běžce. Dal jsem si Fusili s rajčatovou omáčkou, parmezánem a masovými
koulemi. Po večeři jsem se šel projít k zastávce S-Bahn, abych s jistotou
věděl, kam ráno jít. Noční procházku v příjemném počasí jsem si prodloužil
cestou přes pár bloků. Na hotelu jsem si dal rychlou sprchu, nastavil budík, pustil
můj oblíbený seriál Community a během chvíle usnul.
Probudil jsem se ve 4 hodiny ráno. Zkoušel ještě zabrat, ale
už se nezadařilo. Adrenalin pracoval. Nedá se nic dělat. Abych zabil čas, šel
jsem si dát sprchu. Potom jsem se začal připravovat na závod. Ostříhal jsem
nehty na nohou, prsty oblepil náplastí, do kapes přichystal gely a hroznový
cukr. Závodní tílko a kraťasy jsem chtěl mít na sobě, abych se před startem
nemusel někde převlékat. Několik desítek tisíc startujících ve mně budilo možná
i větší respekt, než 42,195 km, které jsem měl ten den zdolat. Na závodní
oblečení jsem hodil tepláky a bundu. Několikrát překontrolovat obsah batohu,
láhev Mattonky do ruky a jde se na to.
Nadzemka byla ve stanici během pár minut. Množství běžců mě utvrzovalo
v tom, že jsem nastoupil do správného vlaku. Na Friedrichstrasse už jsem se jen
nechal unášet davem. Ten mě zavedl až k předstartovní části. Tam jsme na
sebe vlastně náhodou narazili s Radkem. Kdybychom si sraz naplánovali,
neměli jsme šanci se tam najít. Prošli jsme celkem letmou kontrolou batohu. Nervozita
stoupala. Připevnil jsem startovní číslo na tílko, snědl banán a odložil věci
do úschovny. Naposledy kotroluji, jestli mám dobře zavázané tkaničky. Následuje
lehké protažení. Prodírám se do sektoru G, odkud mám startovat. V koridoru
nerad trávím moc času, takže ještě chvíli vyčkávám vedle hrazení. Když se běžci
začnou hýbat, přeskakuji hrazení a řadím se mezi ostatní. Masa lidí se zase
zastavila. Od startovního výstřelu uběhlo kolem dvaceti minut a my se konečně
pomalu rozbíháme. Snažím se běžet ohleduplně a nikomu zbytečně nekřížit cestu,
nebo jej nestrkat. Po pár minutách už se začínám učit, že musím bojovat. Tvrdší
lokty jsou nezbytnost. Rozbíhám se do příjemného tempa. Hodinky Garmin hlásí
tempo 5:20 na km. Začínají moje neustálé propočty, které mě provází všemi
delšími závody. Propočítávám, jaký by mohl být cílový čas. Využívám všechny
občerstvovačky, ale zároveň nechci ztrácet čas, takže nezastavuji a piji za
běhu. Banány si beru hned od začátku, na konci závodu bude hrát každá maličkost
roli. Poctivě doplňuji živiny, množství běžců ani fanoušků okolo trati se
nemění ani na 10. kilometru. S tempem jsem spokojený. Protahuji si ruce a
záda. Chci dát nohám trochu jiný pohyb, proto párkrát předkopávám a zakopávám. Běží
se mi lehce a přemýšlím o zvýšení tempa. Vím, že umím půlmaraton v tempu 4:45,
nakonec jsem ale konzervativní a spokojím se s útokem na čas pod 4 hodiny.
V půlce závodu (značka halfmaraton) jsem v čase 1:54. Stále se cítím
v pohodě, neustále ostatní předbíhám a jedu si v takovém stereotypním
rytmu. Dávám si osobní výzvu, zkusím na dalších deseti kilometrech (do 32.
kilometru) zrychlit. Tím jsem si vytvořil docela příjemnou zábavu, kilometry
ubývají rychle. Počasí je ideální, je kolem 20°C, na spoustě úseků se běží ve
stínu. Najít podél trati místo bez diváků je nemožné. Kolem 30. km už začínám
cítit mírnou únavu. Na 32. km mě překvapuje Nikča, slyším jí na poslední
chvíli. Přeběhnu k ní, dáme si rychlou pusu a běžím dál. Kolem začínají
jezdit sanitky a přibývá odpadlíků. Stejný scénář jako v Praze. Pokud to
jde, snažím se na odpadlíky nekoukat. 35. km znamená zlom. Nohy bolí hodně. Sedm
kilometrů do cíle nezní tak hrozně, ale 45 minut běhu už v tu chvíli zní o
dost hůř. Je kolem poledne a slunce se do toho začíná opírat. Na nejbližší občerstvovačce
přecházím při pití do chůze a kromě kelímku vody si dávám i ionťák. Další
kelímek vody si vyliju na hlavu. Toho pak lituji, protože vodu nasálo tílko i
kraťasy. Každý gram navíc je teď cítit. Pod jazyk si ještě beru kolečko
hroznového cukru a vyrážím dál. Vrací se mi vzpomínky na můj první maraton v Praze
v květnu. Člověk na to špatné rychle zapomíná. Zapomněl jsem, že maraton
bolí. Rázná připomínka z Berlína. Na tu už nezapomenu. Poslední kilometry
jsou čistě o vůli. Poslední levá zatáčka a do cíle zbývá dvoukilometrová rovina.
Pohled na Braniborskou bránu mi zase zvedá morálku, tempo taky stoupá a do cíle
už se dostávám v nepopsatelné euforii. Je mi krásně. Jdu si protáhnout
nohy k hrazení. Vedle mě při protahování nohou hlasitě vzlyká pán s řeckou
vlajkou na rukávu. Takhle brečet dospělého chlapa jsem v životě neviděl. Automaticky
mu říkám, ať si lehne na zem, že mu nohy propnu, protože předpokládám, že má
křeče. On se jen otočí a povídá: „No, Im just happy“. Společně se zasmějeme a já si jdu
spokojeně pro medaili.
Setkávám se s rychlíkem Radkem a Nikčou. Končíme v příjemné
hospůdce, kde si objednávám tuplák piva. Rohypnol by na mě v tu chvíli neměl
větší účinek. Unavení s Nikčou dojíždíme do hotelu, kde padáme do postele a
usínáme.
Pocit z Berlína mám výborný, tohle město mě ještě nikdy
nezklamalo. S časem 3:54:55 v cíli jsem spokojený, v Praze 2017
to snad zase o kus posunu. Děkuji všem za podporu, zprávy, komentáře a těším se
na další závody, na kterých se třeba potkáme.
Žádné komentáře:
Okomentovat