Zažít Berlin Maraton 2016
Příprava na závod probíhala v závodním režimu. Měl jsem z toho trochu špatný pocit, na tak velký a známý závod jsem se chtěl připravit jinak. Září bylo plné různých závodů, takže času a sil na samotný trénink moc nezbývalo. Kalendář mých zářijových závodů vypadal takto:
3.9. RunTour - Ostrava 5 km
10.9. Birell GP - Praha 10 km
11.9. Půlmaraton - Ostrava
17.9. RunCzech půlmaraton - Ústí nad Labem
25.9 Maraton - Berlin
Jak už jsem ale zvyklý z motokár, závod je vlastně nejlepší trénink. Což se mělo částečně potvrdit i v Berlíně. Únava byla sice lehce znát, ale týden na regeneraci není zas tak málo a nohy si celkem odpočinuly.
Před odjezdem na závod jsem se zastavil nakoupit osvědčené energetické gely, hroznový cukr, banány, čokoládu a neperlivé vody. Nechtěl jsem nechat nic náhodě a raději jsem si vyzkoušené potraviny a tekutiny dovezl.
Hotel jsem vybral na Tripadvisor.cz, chtěl jsem něco pohodlného a blízko startu, takže jsem raději nešetřil.
Do Berlína jsem vyrážel v sobotu ráno. Cesta autem ubíhala příjemně rychle, na místě jsem byl v pohodovém tempu za necelé 4 hodiny. Po cestě na hotel jsem se zastavil vyzvednout startovní balíček v expu. Organizace zde byla precizně německá. Vše bylo intuitivní a jasné. Nerad bych přeháněl, ale k vyzvednutí startovního čísla zde bylo cca 40 okének. Po frontách ani památky. U výdeje jsem dostal průhledný batoh se startovním číslem od Jenny, členky Adidas runners Berlin. Ta mi zopakovala všechny podstatné informace. V Expu jsem měl sraz s Radkem, udělali jsme pár fotek a já se šel porozhlédnout po výstavě. Největší a nejhezčí stánek tu měl určitě Adidas. Potkal jsem se tu se spoustou milých lidí, většinou jsme prohodili pár vět, s některými jsme si udělali i pár fotek na památku. To už bylo pozdní odpoledne a já se vydal do Hotelu. Chtěl jsem jít brzy spát, abych nabral co nejvíc sil. V hotelu mě mile překvapila Pasta party, speciálně připravená pro běžce. Dal jsem si Fusili s rajčatovou omáčkou, parmezánem a masovými koulemi. Po večeři jsem se šel projít k zastávce S-Bahn, abych s jistotou věděl, kam ráno jít. Noční procházku v příjemném počasí jsem si prodloužil cestou přes pár bloků. Na hotelu jsem si dal rychlou sprchu, nastavil budík, pustil můj oblíbený seriál Community a během chvíle usnul.
Probudil jsem se ve 4 hodiny ráno. Zkoušel ještě zabrat, ale už se nezadařilo. Adrenalin pracoval. Nedá se nic dělat. Abych zabil čas, šel jsem si dát sprchu. Potom jsem se začal připravovat na závod. Ostříhal jsem nehty na nohou, prsty oblepil náplastí, do kapes přichystal gely a hroznový cukr. Závodní tílko a kraťasy jsem chtěl mít na sobě, abych se před startem nemusel někde převlékat. Několik desítek tisíc startujících ve mně budilo možná i větší respekt, než 42,195 km, které jsem měl ten den zdolat. Na závodní oblečení jsem hodil tepláky a bundu. Několikrát překontrolovat obsah batohu, láhev Mattonky do ruky a jde se na to.
Nadzemka byla ve stanici během pár minut. Množství běžců mě utvrzovalo v tom, že jsem nastoupil do správného vlaku. Na Friedrichstrasse už jsem se jen nechal unášet davem. Ten mě zavedl až k předstartovní části. Tam jsme na sebe vlastně náhodou narazili s Radkem. Kdybychom si sraz naplánovali, neměli jsme šanci se tam najít. Prošli jsme celkem letmou kontrolou batohu. Nervozita stoupala. Připevnil jsem startovní číslo na tílko, snědl banán a odložil věci do úschovny. Naposledy kotroluji, jestli mám dobře zavázané tkaničky. Následuje lehké protažení. Prodírám se do sektoru G, odkud mám startovat. V koridoru nerad trávím moc času, takže ještě chvíli vyčkávám vedle hrazení. Když se běžci začnou hýbat, přeskakuji hrazení a řadím se mezi ostatní. Masa lidí se zase zastavila. Od startovního výstřelu uběhlo kolem dvaceti minut a my se konečně pomalu rozbíháme. Snažím se běžet ohleduplně a nikomu zbytečně nekřížit cestu, nebo jej nestrkat. Po pár minutách už se začínám učit, že musím bojovat. Tvrdší lokty jsou nezbytnost. Rozbíhám se do příjemného tempa. Hodinky Garmin hlásí tempo 5:20 na km. Začínají moje neustálé propočty, které mě provází všemi delšími závody. Propočítávám, jaký by mohl být cílový čas. Využívám všechny občerstvovačky, ale zároveň nechci ztrácet čas, takže nezastavuji a piji za běhu. Banány si beru hned od začátku, na konci závodu bude hrát každá maličkost roli. Poctivě doplňuji živiny, množství běžců ani fanoušků okolo trati se nemění ani na 10. kilometru. S tempem jsem spokojený. Protahuji si ruce a záda. Chci dát nohám trochu jiný pohyb, proto párkrát předkopávám a zakopávám. Běží se mi lehce a přemýšlím o zvýšení tempa. Vím, že umím půlmaraton v tempu 4:45, nakonec jsem ale konzervativní a spokojím se s útokem na čas pod 4 hodiny. V půlce závodu (značka halfmaraton) jsem v čase 1:54. Stále se cítím v pohodě, neustále ostatní předbíhám a jedu si v takovém stereotypním rytmu. Dávám si osobní výzvu, zkusím na dalších deseti kilometrech (do 32. kilometru) zrychlit. Tím jsem si vytvořil docela příjemnou zábavu, kilometry ubývají rychle. Počasí je ideální, je kolem 20°C, na spoustě úseků se běží ve stínu. Najít podél trati místo bez diváků je nemožné. Kolem 30. km už začínám cítit mírnou únavu. Na 32. km mě překvapuje Nikča, slyším jí na poslední chvíli. Přeběhnu k ní, dáme si rychlou pusu a běžím dál. Kolem začínají jezdit sanitky a přibývá odpadlíků. Stejný scénář jako v Praze. Pokud to jde, snažím se na odpadlíky nekoukat. 35. km znamená zlom. Nohy bolí hodně. Sedm kilometrů do cíle nezní tak hrozně, ale 45 minut běhu už v tu chvíli zní o dost hůř. Je kolem poledne a slunce se do toho začíná opírat. Na nejbližší občerstvovačce přecházím při pití do chůze a kromě kelímku vody si dávám i ionťák. Další kelímek vody si vyliju na hlavu. Toho pak lituji, protože vodu nasálo tílko i kraťasy. Každý gram navíc je teď cítit. Pod jazyk si ještě beru kolečko hroznového cukru a vyrážím dál. Vrací se mi vzpomínky na můj první maraton v Praze v květnu. Člověk na to špatné rychle zapomíná. Zapomněl jsem, že maraton bolí. Rázná připomínka z Berlína. Na tu už nezapomenu. Poslední kilometry jsou čistě o vůli. Poslední levá zatáčka a do cíle zbývá dvoukilometrová rovina. Pohled na Braniborskou bránu mi zase zvedá morálku, tempo taky stoupá a do cíle už se dostávám v nepopsatelné euforii. Je mi krásně. Jdu si protáhnout nohy k hrazení. Vedle mě při protahování nohou hlasitě vzlyká pán s řeckou vlajkou na rukávu. Takhle brečet dospělého chlapa jsem v životě neviděl. Automaticky mu říkám, ať si lehne na zem, že mu nohy propnu, protože předpokládám, že má křeče. On se jen otočí a povídá: „No, Im just happy“. Společně se zasmějeme a já si jdu spokojeně pro medaili.
Setkávám se s rychlíkem Radkem a Nikčou. Končíme v příjemné hospůdce, kde si objednávám tuplák piva. Rohypnol by na mě v tu chvíli neměl větší účinek. Unavení s Nikčou dojíždíme do hotelu, kde padáme do postele a usínáme.
Pocit z Berlína mám výborný, tohle město mě ještě nikdy nezklamalo. S časem 3:54:55 v cíli jsem spokojený, v Praze 2017 to snad zase o kus posunu. Děkuji všem za podporu, zprávy, komentáře a těším se na další závody, na kterých se třeba potkáme.
https://www.facebook.com/behavej
Garmin Forerunner 235 - První dojmy
Po rozbalení krabičky jsem se divil, jak jsou hodinky lehké. Člověk by si skoro řekl, jestli ho Garmin neošidil :-) Na ruce o nich prakticky nevím, což mi vyhovuje.
Základní ovládání je velice intuitivní. Během chvilky jsem si zvyknul na to, k čemu jaké tlačítko slouží. V prvních dvou dnech jsem dostal pod kůži i pohyb v menu a různá nastavení, včetně práce s webovou aplikací, do které se stahují data.
Jelikož jsem „hračička“, nahrál jsem si do hodinek různé vzhledy a aplikace. Hodinky jsem si propojil přes bluetooth s telefonem. To způsobilo, že mi na displej hodinek chodí zprávy. Od sms, facebook messengeru po Whats app. Synchronizoval se i kalendář, takže mě hodinky upozorňují, před plánovanými akcemi. Od začátku musím ocenit zobrazování zpráv na displeji hodinek, když řídím. Zprávu přečtu stejným způsobem, jako bych se chtěl kouknout, kolik je hodin. Nemusí se to zdát, ale je to daleko pohodlnější a snad i bezpečnější, než koukat na telefon.
Běhání s hodinkami je opravdu pohodlné, gumový pásek na ruce sedí a i když mám zpocené ruce, působí na kůži stále příjemně. GPS signál chytám vždy do několika málo sekund. Měření tempa je subjektivně velmi přesné. Na displeji lze navolit několik různých obrazovek, které zobrazují právě ty hodnoty, které mě zrovna zajímají. Já volím zobrazení vzdálenost - čas - tempo. Na každém kilometru hodinky pípnou a zobrazí průměrné tempo. Model Forerunner 235 má integrovaný snímač tepu. O tom, jaká je přesnost měření oproti hrudnímu pásu by se toho dala popsat knihovna. Za mě je měření vyhovující, bez výkyvů. Nepozoruji žádný rozdíl oproti tepu, který si změřím ručně prsty na tepně a stopkami.
Webová aplikace je velice bohatá na veškeré údaje, zaujalo mě snímání kvality spánku a sledování převýšení, tepovky a času v na sobě závislých grafech.
Hodinky mám týden a zmocňuje se mě pocit spokojenosti. Působí na mě kvalitně a spolehlivě. Rychle jsem si na ně zvykl a zatím jsem nepřišel na jedinou vadu.
Chtěl bych toho napsat ještě hodně, ale to si nechám na podrobnější test, který zveřejním začátkem října. Těšte se!
Nike Unlimited
O této akci jsem se dozvěděl z informačního emailu, které mi pravidelně chodí. V době této akce jsme si užívali dovolenou s Nikčou na Lipně. Dovolenou jsme si trochu zkrátili, abychom se mohli ve čtvrtek odpoledne zúčastnit. Při přihlašování jsem mohl zvolit triko s vlastním mottem. Vymyslel jsem si „Běhavej“ a do druhého řádku: „Toho jsem se bála“. Registrovaní jsme byli a těšili se na akci.
V tréninkových prostorách Nike Na Příkopech jsem ještě nikdy nebyl. Po vystoupání do prvního patra ve Slovanském domě, se před námi rozprostírala prostorná tělocvična, kde probíhala registrace. Dostali jsme nápoje na osvěžení a vystáli si krátkou frontu. Trochu mě zklamalo, že triko s mým nápisem nebylo. Prý se nevyrobilo, kvůli velkému počtu znaků. Vzhledem k tomu, že mi přišel mail s potvrzením a hláškou „chystáme ti triko s tvým mottem“ jsem to moc nechápal. Pro sebe si řeknu, že to nevadí. Jsem tu kvůli něčemu úplně jinému. Těšil jsem se, co se na nás chystá. U registrace jsme se rozdělili do skupin podle výkonosti. Převlékli jsme se v šatnách, dali věci do úschovny a šli se rozcvičit do tělocvičny. Po krátkém rozcvičení v tělocvičně jsme po skupinkách vybíhali do ulic. Dostali jsme se až na Letnou, kde na nás u kyvadla čekalo tréninkové centrum. Na pódiu před námi předcvičoval neúnavný trenér něco, co se asi nejvíc přibližovalo aerobiku. To všechny, kdo se ještě dostatečně nezahřál, zajisté dostalo do varu.
5 skupin se rozdělilo na 5 stanovišť a šlo se cvičit. Na nás vyšlo cvičení ve dvojicích s medicinbalem. Při přehazováním míče s dřepováním a poté našlapováním na míč, postavený na zemi jsme vyhnali tepovku vysoko. Trenérka nám svědomitě pomáhala dodržet správnou techniku. Posledním cvikem zde, bylo přendávání míče ze stany na stranu, v poloze cca poloviční sklapovačky. Čekala nás pauza na občerstvení, kterou jsme vždy rádi využili.
Ke cvikům na druhém stanovišti se využívalo velkých pneumatik. Nejdříve jsme ručkovali po obvodu pneumatiky ve vzporu, poté jsme poodstoupili, dali jsme si 50 výpadů a šli znovu k pneumatice. Tam jsme ve vzporu opření o pneumatiku zvedali střídavě jednu, potom druhou ruku. Následující výpady vzad už jsem dost cítil, ale před trenérkami, které nás skvěle motivovaly jsem si nedovolil nic vypustit.
Třetí stanoviště obsahovalo činky Kettlebell a karimatky. S Kettlebellem jsme dřepovali a na podložkách dělali sklapovačky.
Čtyřka znamenala vraždu pro moje nohy. Šlo o boxy, na které jsme stoupali a zase sestupovali. Trenér mě hned poslal na ten nejvyšší box se slovy, že s tou malou bednou, kterou jsem si původně vybral si dělám p*del (vše samozřejmě v legraci a přátelském duchu). Se smíchem jsem odpověděl, že už jdu na tu velkou. Boj začal. Druhý z dvojice mezitím klikoval. Po třiceti výstupech jsme se vždy ve dvojici prostřídali. Díky hecování trenéra jsem si sáhnul až na dno. Tohle bolelo hodně.
Byl jsem rád, že jsme před sebou měli běhání. Tam jsem nohy opět rozhýbal. Šlo o pár variací běhu po rovinkách na louce. Bylo tam hodně legrace, zvlášť při běhání ve dvojicích. Vrátili jsme se ke kyvadlu.
Všechny skupiny se zase sešli před podiem a společně se protáhli.
Nakonec jsme si šli nechat udělat 3D fotku, ze které Nike vytvořil video a každému ho poslal na email. K tomu jsme si vypůjčili botky od moc milých hostesek. Fotil se start z dráhařských bloků, což byla super zkušenost.
Celkově na mě tato akce působila velice positivně, všude vládla dobrá a přátelská nálada. Ta mě nakazila ještě na několik dalších dní. Trochu jsem znervózněl, když Nikče přišlo video a mě ne. Pro jistotu jsem napsal do Nike přes facebook. Odpověď jsem dostal téměř ihned. Videa jsem se dočkal během pár dnů. Pokud ještě někdy v budoucnu taková akce bude, určitě se jí chci zúčastnit a doporučuji ji i vám. Děkuji za skvělý zážitek.
RedBull 400
Když ke mně přišli kamarádi s nápadem běžet štafetu na závodě RedBull 400 v Harrachově, s nadšením jsem souhlasil. Myslel jsem si, že výběh na skokanský můstek bude fajn zábava. O prázdninách zas tak moc závodů nemám, takže jsem to bral i jako příjemné zpestření sezony. Díky tomu, že mám možnost trénovat s Honzou Pernicou, který se závodu také zúčastnil, jsme jako přípravu na tento závod s naší skupinou trénovali kopečky na Petříně. Tam se ukazovalo, že Honza a jeho žena Danča budou mířit ve svých kategoriích hodně vysoko. Mě začínalo docházet, že krátké vzdálenosti nemusí znamenat lehký trénink. Naopak. Bolest plic, průdušek a především nohou, které před vrcholem Petřína na povel „běžte“ jen laxně šlapali ve stylu ruce opřené o kolena a nějak se tam vyškrábat naznačovali, že to sranda nebude. Nutno podotknout, že jsme běhali od spodní zastávky lanovky prakticky přímočaře, křoví, ne křoví, až na vrchol. Po těchto trénincích mi 100 m úsek na Harrachovském můstku přišel jako nic a plný optimismu jsem byl přesvědčený, že ho vysprintuji jako nic. Dva dny před závodem už neběhám, v pátek proběhne obligátní saunička a v sobotu vyrážíme.
Při příjezdu do Harrachova jsem mile překvapen, vše je dobře značené, na parkoviště se dostáváme bez problémů. Z parkoviště k můstku je to jen kousek, jde se neobvykle po hřebenu střechy restaurace. Předtím, než se otevřela registrace do závodu jsme si šli projít můstek, jehož vrchol byl ještě zahalený v mlze. Netrpím závratěmi, ale že bych zrovna vyhledával výšky se taky říct nedá. Ze začátku se při šplhání na můstek cítím lehce nesvůj, ale nádherný výhled špatný pocit překonává a už si to jenom užívám. Na úplném vrcholu můstku si chvíli posedím a s úžasem koukám do údolí. Je to fakt paráda. Jdu si ještě projít můj 3. úsek, který je mezi značkami 200 m a 300 m. Pak dolů k registraci, vyzvednout startovní balíček. Ten k mému překvapení obsahuje: triko, kompresní návleky, voucher na 2x redbull, 2x vodu, oběd a svačinu. Vzhledem k výši startovného jsem lepší balíček v poměru cena/výkon nikdy nedostal. Asi omylem jsme vyfasovali dámská trika, tak se jdeme zeptat, jestli půjdou vyměnit. Velmi ochotný personál nám se samozřejmostí trika vyměňuje. Při prohrabávání balíčku jsem zjistil, že jsem dostal kompresky velikosti S/M. Což je vzhledem k velikosti mého trika M logické. K mým 190 cm výšky už ale moc nejdou. Jdu se optat na výměnu kompresek s tím, že mě už asi pošlou někam. K mému překvapení slečna u registrace ochotně a s úsměvem přinese „eLka“. První dojmy jsou super. Jdeme se mrknout na kolegy, kteří běží celý můstek. Hlavně na Honzu a Danču Pernicovi, Lucku Síbrovou a Luboše Horáčka. Co mě trochu mrzí je, že před závodem byla zrušena kvalifikace. Tím pádem se běželo jen jednou. V každé kategorii bylo několik rozběhů a pořadí se určovalo podle dosažených časů. Jako diváka by mě určitě víc bavil nějaký druh superfinále, kde by startovalo několik nejlepších běžců z rozběhů. Tím pádem by si to mohli běžci a běžkyně rozdat bok po boku, loket na loket o vítězství. Tento systém byl na můj vkus obzvlášť u RedBullu moc sterilní. Na druhou stranu chápu, že mokrý můstek dělal pořadateli vrásky na čele a obava z možnosti devastace travnatého podkladu byla na místě.
Při fandění řveme jako o život. Honza končí na 6. místě, Danča 8., Lucka 61. a Luboš 252. Všem patří můj obdiv, vyškrábat se až na horu musela být děsná fuška, což jsem měl za chvíli částečně pocítit.
Na start přicházím klasicky s lehkým zpožděním (vážně to nedělám schválně, omlouvám se a pravdu se polepším). Domlouvám se s Jirkou na předání štafetového kolíku. Vyšlápnu si to ke značce 200 m a čekám na start našeho závodu. Díky tomu, že jsem podcenil terén mám na sobě obyčejné běžecké tenisky a po pár pokusných startech je mi jasné, že to nebyla dobrá volba. Přijde mi, že uprostřed můstku je podklad nejvíc suchý, svítí tam slunce. U mantinelu je stín a mokrá tráva. Mávám na Jirku, aby se posunul na prostředek, ten mě ale nevidí a u mantinelu se soustředí na svůj úsek.
Blíží se start. Jakmile je odstartováno, spustí se lavina sprinterů, kteří spodní úsek překonávají v neskutečném tempu. První předávka se povedla a Jirka už se škrábe nahoru. Snažím se si najít místo na předávku tak, abych nepřekážel rychlejším, ale abych měl zároveň dobrou výchozí pozici. Jirka mi skokem na břicho předává kolík a já vyrážím. Po třech krocích mi podklouzává noha a padám na všechny čtyři. Tímto způsobem překonávám 2 soupeře, kteří jsou na zadních. U bubnu (přechod mezi odrazovou a dopadovou plochou můstku) se taky zvedám a na prknech předbíhám ještě jednoho soupeře. V tu chvíli mi odcházejí nohy. Neskutečně bolí a já pokračuji stylem ruce na kolenou. Raketově mě předbíhá jeden ze soupeřů. Já se z posledních sil natahuji a předávám štafetu Láďovi. Rychle se klidím ke straně. Rozdýchávám se. Všechno mě bolí a pálí. Nevím, jestli jsou horší plíce, nebo nohy. Jdu pomalu až nahoru k lanovce. Tam se při čekání fronty trochu srovnám a tak myšlenku na jízdu lanovkou opouštím a jdu si vychutnat cestu dolů z můstku. V hlavě mám pocit, že to mohlo být o něco lepší a už spřádám plány na příští rok, kdy to chci zkusit vyběhnout celé. Příjemný závod zakončujeme v Harrachovské hospůdce s Dančou, Jitkou, Nikčou, Honzou a Majkeem. Ač to běžně nedělám, tak tentokrát bych si dal i pivo. Jako řidič ho ale nahrazuji výbornou Irskou kávou. Po příjezdu domů padám a spím jako poleno.
Mezi štafetami jsme skončili 18. z 30 s časem 3:35 a se ztrátou 65 s na vítěze z Liberce.
Celkově musím říct, že závod byl moc dobře zorganizován, pro běžce bylo připravené velké zázemí ve stanech s občerstvením, počasí nakonec taky vyšlo, takže se nezbývá než těšit na další ročník.
První triatlon
Triatlon obdivuji již od první chvíle, kdy jsem zaregistroval, že tento sport existuje. Bylo to při olympijských hrách v Sydney. Kombinace plavání, cyklistiky a běhu ve mně budila respekt a obdiv. Desetiboj a triatlon jsou pro mě 2 královské sportovní disciplíny, ke kterým chovám největší respekt. Desetiboj asi v životě nevyzkouším, myslím, že moje vystoupení s tyčkou by bylo více komický, než sportovní výstup, o oštěpu, disku a skoku vysokém nemluvě.
Triatlon je ale jiný případ. Poměrně hodně běhám, na kole se taky občas svezu a plavat umím. Logicky jsem usoudil, že bych tedy mohl vyzkoušet triatlon. Když jsem zjistil, že je možnost startovat na mini Triprague triatlonu přímo v centru Prahy, neváhal jsem. Trať je dlouhá 380 m plavání, 18 km na kole a 4,2 km běh.
Začal jsem chodit do bazénu jednou týdně, střídal jsem prsa a kraul. Běžně jsem za jeden trénink uplaval kolem jednoho kilometru. Na kole jsem začal jezdit hlavně do práce. Běhu se věnuji téměř každý den, tam jsem nic neměnil. Nechtěl jsem řešit neopren, na radu kamaráda jsem koupil plavky s nohavicemi, ve kterých jsem pak i jel na kole a běžel. V záchvatu paniky jsem pár dní před závodem řešil vypůjčení závodního kola, což jsem nakonec vypustil a rozhodl se jet na obyčejném kole s odpruženou vidlicí a polosilničními koly.
V pátek, den před startem, jsem si šel vyzvednout startovní balíček do Expa u Tyršova domu. Ve startovním balíčku jsem obdržel plaveckou čepici, startovní čísla, tašky na umístění věcí do depa, poukázku na pasta party a batoh. Přede mnou si vyzvedal balíček vousy zarostlý mazák, takže jsem poslouchal vše, co mu u výdeje balíčku vysvětlují. Při pohledu na ostatní závodníky, mě začalo přecházet nadšení, přeci jenom u běžců jsem zvyklý na hubenější až vyzáblé postavy, tady to byla „korba“ vedle „korby“. Začal jsem si uvědomovat, že to nebude procházka růžový sadem a že pokud nechci být poslední, budu muset pořádně makat. V expu jsem si dal výborné těstoviny al pomodoro, které byly al dente. Vedle ve stánku jsem si koupil gumový pásek na startovní číslo, který se zapíná kolem pasu (na kole je startovní číslo vzadu, na běh se přetočí dopředu). Po cestě domů jsem se ještě zastavil v sauně a trochu zrelaxoval.
Start sobotního závodu byl v 9 hodin ráno. V 8 hodin byla plánovaná rozprava. Uložení kol do depa bylo do 7:30. Auto jsem zaparkoval nedaleko Kinského zahrada. Z kola odšrouboval blatníky, sundal svítilnu a vyrazil jsem na něm ke startu. Při vstupu do depa jsem byl upozorněn, že mě tam pustí jedině s nasazenou přilbou, na které budu mít nalepena startovní čísla. To jsem udělal a vedl si kolo ke svému slotu pro kolo. Nervozita už pracovala na plné obrátky. Chvilku jsem si připadal jako jelimánek, okolo mě procházeli borci s nacvakávacími tretrami, profi koly a dresy. Vedle mě si postavil horské kolo vousatý kluk ze včerejška, což mě zase trochu uklidnilo. Prohodili jsme pár slov. Připravil jsem si věci na převlečení, které si vezmu, až doplavu. Tašku umisťuji na připravené věšáky se startovním číslem. Jdeme na rozpravu. Ta se koná na střeleckém ostrově, hned vedle startu plavecké části. Vysvětlují nám zde pravidla, jak se chovat v depu, kde se smí a kde se nesmí jet na kole, kdy mohu rozepnout a kdy musím mít zapnutou přilbu atd. Poté už se pomalu připravuji na plavání. Nechávám většinu startujících vlézt do vody přede mnou, přeci jenom jsem jeden z mála bez neoprenu. Pořadatel hlásí teplotu vody 16°C, což mohu hned při prvním krku do vody potvrdit. Není na co čekat. Vrhám se do Vltavy a plavu ke startu, který je uprostřed řeky. Je neskutečná zima. Doplaval jsem k jedné z bójí, která označuje pomyslnou startovní čáru. Kolem bóje visí chycených několik borců, když si mě jeden z nich všimne, posune se a nabídne mi, ať se také chytnu. Tento závodník slovy „Jsem zmrzlej jako hovno“ přesně vystihnul mé pocity. Naštěstí netrvalo moc dlouho a ozve se startovní výstřel.
Čelo závodu se okamžitě odpoutá od zbytku pole, ve které jsem i já. Pro jistotu volím prsařský styl, během závodu mám v plánu přejít do kraula. Je velká zima. Plavu s hlavou nahoře, otřesným stylem. Nejsem zvyklý plavat v řece, ani studené vodě. Vlny, které vytvořila skupina přede mnou, a plavba v protiproudu mi taky nepřidávají. Lituji, že jsem se plavání nevěnoval víc. Není čas rozebírat kde je chyba. Musím mininimalizovat ztráty. Po cca 150 metrech se konečně dostávám do tempa a již plavu relativně normálně. Před otočkou se dostávám přes tři závodníky. Snažím se plavat, co nejblíže bojím, abych naplaval co nejkratší vzdálenost. Mezi dvěma oranžovými bójemi na otočce je improvizovaná bóje z plastového kanystru. Plavu opět co nejblíže kolem ní, ale zachytávám se nohou o provaz, kterým je ukotvena ke dnu. V duchu vynadám sám sobě. Lehké zdržení, ale jsem opět volný. Dostávám se do směru po proudu řeky. Trvá to jen chvíli a jsem u břehu. Nejistě našlapávám na dno Vltavy, cítím bahno a kameny. Po pár vteřinách brodění vylézám na břeh a po koberci utíkám vstříc schodům na střeleckém ostrově. Na schodech předbíhám dva lidi a vbíhám do depa na Mostu legií.
V depu si beru tašku se svým číslem, vyndávám z ní tílko, boty, ponožky a startovní číslo. Kompresní tílko mi na mokré tělo nejde navléct. Jsem nervózní. Snažím se ho stáhnout dolů přes hrudník, ale prostě to nejde. Bojuji. Přijde mi to jako celá věčnost, v reálu to může být cca půl minuty. Tílko mám konečně na sobě. Rychle navlékám ponožky a boty. Zapínám si startovní číslo a mířím ke kolu. Hlavně si hned vzít a zapnout přilbu. Mám. Sundávám kolo ze stojanu a běžím ven z depa. Nasedám a vyrážím do prvního kola ze tří. Kolega vedle mě při nasedání upadne. Brzdím, snažím se mu podat ruku, ale zdá se, že pomoc nechce. Znovu vyrážím. Někteří borci kolem mě už jedou druhé, možná třetí kolo. Snažím se jich držet a využít aerodynamické výhody. Nemám šanci. Za chvíli předjíždím jen o něco pomalejšího cyklistu. Na rovině ve Strakonické ulici fouká vítr a cyklista mě předjíždí zpět. Zaháknu se za něj a držím se ho další kolo. Po další otočce vidím v dáli cyklistu, který jede zhruba stejným tempem jako my. Vyrážím ze stínu svého dosavadního vodiče a pokouším se v co nejkratším čase dojet cyklistu před námi. Po půl kole se to podařilo. Mezi tím kolem několikrát prosvištěla skupinka rychlíků na závodních kolech. Jejich tempo se už ani nepokouším napodobit a jedu podle sebe. V protisměru vidím vousatého kolegu s horským kolem, mávneme na sebe a pokračuji do třetího kola. Tam se ze sebe snažím dostat maximum, ale žádná převratná rychlost to není. Podle rady kamaráda ke konci volím lehčí převod a zvyšuji frekvenci, občas jdu do stupaček, abych si rozhýbal nohy před během. Jsme u depa. Sesedám z kola. 18 km cyklistiky je za mnou.
V depu odkládám kolo do stojanu, sundávám helmu a běžím. Jelikož jsem jel na kole v běžeckých botách, ušetřím jedno převlékání. Mám na sobě plavky, tílko, číslo na gumovém pásku a boty. Po přetočení čísla dopředu jsem připraven. Vybíhám. Ztuhlé nohy si chvíli plácají o asfalt podle svého, připadám si, jako když běží Kačer Donald. To po chvilce přejde a dostávám se do tempa. Začínám postupně předbíhat jednoho běžce za druhým. Jelikož je běh moje silná disciplína, snažím se každého, koho předběhnu pozdravit, nebo pár slovy podpořit. Při náběhu na Žofín se mi rozvazuje tkanička. Zavazuji ji, předbíhám pána, který ztěžka oddechuje, a snažím se ho vyhecovat. Zdá se, že se rozběhnul. Opět tkanička, tentokrát na druhé botě. Zavazuji a mířím na náplavku. Předbíhám a zdravím všechny, koho potkám. Většina mi s úsměvem odpovídá. Přes Palackého most, Lidickou a pár dalších ulic se dostáváme do cílové rovinky na Janáčkovo nábřeží. Dobíhám do cíle, snažím se zdolat ještě posledního soupeře (slečnu), která je přede mnou. Když jsem vedle ní, slyším komentátora, který říká: „Bude Miroslav gentleman a pustí dámu před sebe?“. Lehce zvolním a dobíháme cílem bok po boku se slečnou. Komentátor vykřikne: „Je to gentleman“. S úsměvem vydechuji a podávám si se slečnou ruku. Konečně v cíli. Celkový čas 1:22:18. Čekal jsem, že to bude daleko lehčí, ale je mi dobře.
Při pohledu do výsledků zjišťuji, že jsem skončil 73. ze 111. účastníků. V dílčích hodnoceních jsem byl 87. v plavání, 90. na kole a 33. v běhu.
Do příště mám co dohánět, vím na čem zapracovat a na co si dát pozor. Doufám, že to nebyl můj poslední triatlon, ale teď je čas se zase chvíli soustředit na běhání. Na konci tohoto článku musím pochválit organizátory, vše bylo perfektně označeno, připraveno i vysvětleno. I pro úplného začátečníka, jakým jsem byl já, bylo vše v pohodě a neměl jsem žádný problém s organizačními věcmi.
Žádné komentáře:
Okomentovat