Adidas Runners City Night 2017

Vidina prodlouženého víkendu v Berlíně mě držela posledních pár dní nad vodou. Sešlo se toho hodně v práci, dával jsem dohromady Transportera, kterým jsme chtěli na závody odjet a do toho jsem se snažil úplně neflákat trénink. Zkrátka bylo toho hodně, ale ta odměna za to stála. Auto se nám s Klárkou podařilo po 14 dnech nekonečné práce poskládat v pondělí, zařídili jsme pojištění, dálniční známku, ve středu jsme jeli na technickou, ve čtvrtek dovezli auto zpátky domů a v pátek ráno se vyráželo. Sraz jsme si dali v 9:30 na Zličíně. Holky byly připraveny, auto jsme všichni poctivě podepsali a vyrazili jsme za Štěpánem, který doma zapomněl vlajky AR (to nám to hezky začíná :-) ). Se Štěpánem jsme se nakonec sešli na Smíchově, nesměl chybět obligátní podpis na auto a vydali jsme se na cestu. V Praze jsme se protrápili pár kolonami a po nekonečných minutách jsme konečně pádili po dálnici.

Cesta ubíhá příjemně, jen absence klimatizace je v horku celkem nepříjemná. Štěpán otvírá pivko a já mu trochu závidím. To už se ale blížíme k novému úseku dálnice D8, po kterém jsem nikdy nejel. Díky této nové části se rychle dostáváme za Ústí nad Labem a zastavujeme na poslední benzínce před hranicemi. Prosíme postaršího Itala s manželkou o fotku naší skvadry. Pán udělá 3 fotky, ze kterých je jedna z části zakrytá palcem a na zbylých dvou máme useknuté hlavy. Celkem nás to pobavilo a po "čůrpauze" se rozjíždíme vstříc Německu. U hranic čekám, že se za nás navěsí hlídka Policie, která číhá u tunelů. To už je moje klasika, ať přejíždím tuto hranici s jakýmkoli autem. Tentokrát projedeme bez povšimnutí. Za chvíli objíždíme Drážďany a najíždíme na dálnici 13 vedoucí přímo do Berlína. Dalších 200 km ubíhá v poklidu, občas si někdo na chvíli schrupne,v autě řešíme německé prázdniny a že jedeme v nejhorším možném termínu. Kolony míjíme naštěstí většinou jenom v protisměru. Při příjezdu do Berlína myslím na ekologickou plaketu, kterou musí mít každé auto, které jede do centra, vylepenou na čelním skle. Náš Burák, jak jsme Transportera přejmenovali, ekologické limity nesplňuje. Doufám, že nás nikdo nezastaví, protože pokuta je jasně daná. 80 euro. Naštěstí nás žádná hlídka nezastavila a my dojeli ke Generator Hostelu v Mitte. Jdu se poptat co a jak a dostanu náramek pro vstup na akce od AR. Zbytek vyráží za ubytováním k běžcům z Berlína a já se jdu pokusit zaparkovat auto. To je v Berlíně pro ne-domorodce téměř nadlidský výkon, pokud za parkovné nechcete dát půlku výplaty. Nakonec nacházím parkovací dům za 13 euro na den. Konečně zastavuji a vyrážím zpět na hotel.

Tam už se potkávám s další částí adidas Runners Prague a jdu se ubytovat. Po chvilce se převlékám do běžeckého a jdeme na první výběh - Smooth Run. Sraz je v dolních prostorách hotelu a hemží se to tady běžci nejrůznějších národností. Nejexotičtější výprava je tu asi ta z Johannesburgu. S celou skupinou běžíme přilehlým parkem, kolem řeky Sprévy, dostáváme s k Brandenburské bráně a okruhem zpátky na hotel. Celou cestu se těšíme potlesku a povzbuzujících pokřiků od kolemjdoucích. V hotelu už to pořádně žije. Na baru si dáváme pivo. Jdeme se podívat na AR basement, tam nabíráme Berlínské AR samolepky, absolvujeme rychlou sprchu a komplet česká výprava vyráží na večeři. Tu si dáváme v nedaleké asijské restauraci, kde mi moc chutnalo. Těšil jsem se, že si můžu dát konečně beztrestně a bez opovržlivého pohledu obsluhy Diesel (pivo+kola). Po večeři se vracíme na hotel. Jde se spát.

Ráno nás budí švitoření běžců pod okny. Při pohledu na hodinky zjišťuji, že je půl desáté. Rychle na sebe s Klárkou něco hodíme a spěcháme na snídani. Kolega Vineet měl rušnou noc, tak mu dodatečně posílám zprávu, že snídaně jsou "jen" do deseti, aby koukal vstávat. To je prakticky naposledy, co jsem ho ten víkend viděl. Po vydatné snídani jedeme na Community Stadium Games. Cesta na stadion nám trvá asi půl hodiny. Tady se potkáváme s další částí naší výpravy. Chvíli poleháváme na lehátkách, dáváme si pingpong ve větru (vřele doporučuji) a já nemohu odolat skákacímu hradu, kde se totálně vyblbnu. Následuje rozdělení do třech týmů, kde každý z týmů určí své vyslance na jednotlivé sportovní disciplíny. Jde například o štafetový běh po ovále, následuje běh pozpátku, překonání určené vzdálenosti kotouly, pak hvězdou, v další disciplíně jde dvojice stylem trakař, pak musí jeden nešťastník udělat 35 kopů do míče, bez toho, aby se míč dotknul země. Všechny disciplíny si nevybavuji, ale zaujal mě ještě beer pong, přenášení vody pomocí houbičky z jedno kýble do druhého a hlavně naše disciplína s Klárkou. Bylo to navigování člověka s páskou přes oči, který se musel dotknout pěti kuželů rozmístěných po hřišti. Myslím, že jsme to zvládli dost dobře a moje zběsilé české navigování ostatní v týmu rozesmálo. Náš tým skončil sice třetí (a zároveň poslední), ale užili jsme si to parádně. Po hrách následoval piknik složený z jídel, která dovezli účastníci z jednotlivých zemí. Vyměnili jsme pražské AR samolepky za ty z jiných zemí. Čas tam ubíhal rychle a my si ještě chtěli prohlédnout město. Prošli jsme pár památek, obchůdků, najedli se a zamířili na sraz před večerním závodem. V místě závodu už na nás čekala velká stage s DJ´s, úschovny a občerstvení. Udělalo se pár fotek, nějaké to protažení a šlo se na věc. AR měli vyhrazený koridor hned za elitními běžci. Ještě ve startovním koridoru jsme se stihli vyfotit s favoritkou závodu Evou Vrabcovou. Závod odstartoval a já se od začátku držel s vodiči na cílový čas 45 minut. V plánu bylo běžet s nimi minimálně do půlky a tam je podle pocitu předběhnout, nebo s nimi ještě nějakou dobu vydržet a trhnout se až před cílem. Na 5. z 10 km jsme byli v čase 21:00, což na mě bylo v tu chvíli prostě moc rychlé. Vykašlal jsem se na vodiče a běžel si vlastní závod. Nakonec to dalo čas 46:33, což není moc dobré, ale o čas tentokrát vlastně ani tolik nešlo. Šli jsme zafandit vítězné Evičce Vrabcové a mezi AR běžci vítězné Radce Hanzlové. Češi se tedy opravdu neztratili. Evička nám předala obří sklenici naplněnou pivem, kterou vyhrála a my se chopili svého. Po oslavě jsme zamířili na velkou party v Run Base AR. Těžko jejich základnu popisovat, to se musí vidět. Padlo pár Heinekenů, jídlo a v jednu jsme se svezli velmi svérázným autobusem na hotel.

Ráno už jsme se jenom nasnídali, odvezli věci k autu, nakoupili poslední dárky a vyrazili na cestu domů. Ta proběhla celkem v pohodě, i když v tropickém počasí se Burák pěkně potil. Z témat, která se probírala v autě mi utkvělo to o sexuálních hrátkách polského páru na posedu, kdy omylem znásilnili opravdového myslivce, místo aktéra v převleku, protože si spletli posed.

Večer jsem si říkal, že nemůžu uvěřit, že jsem zase zpátky v Praze. Akci jsem si opravdu užil, je to jeden z těch zážitků, který se těžko popisuje, to se prostě musí zažít. Takže kdo letos zaváhal, příští rok neváhejte!

Foto by Jitka Krejčová